ZPĚT

autor: Petr Hauzírek

název: Sapir-Whorfova hypotéza a překlad

abstrakt: V první části textu autor stručně (v bodech) představuje Sapir-Whorfovu teorii a zařazuje ji mezi tzv. mould theories, které tvrdí, že jazyk funguje jako matrice, podle níž jsou tvořeny myšlenkové kategorie. Následně Sapir-Whorfovu hypotézu redukuje na dva principy - lingvistický determinismus a lingvistický relativismus. Druhá část textu, která předpokládá znalost Sapir-Whorfovy hypotézy, esejistickým způsobem rozebírá možnosti překladu různých typů literatury za předpokladu, že je Sapir-Whorfova hypotéza pravdivá.

klíčová slova: Sapir-Whorfova hypotéza, lingvistický determinismus, lingvistický relativismus, mould theories

datum vytvoření: 11.6. 2007






Sapir-Whorfova hypotéza a překlad



PETR HAUZÍREK












Kdyby byl Aristoteles z kmene Dakotů, jeho logika by nabyla zcela odlišné podoby“

Fritz Mauthner


Co se týče chápání jazyka, můžeme v lingvistice nalézt dvě krajní a protichůdné teorie. Je to teorie jazyka jako matrice (mould theories) a teorie jazyka jako pláště (cloak theories). První z nich nám představuje jazyk jako matrici, podle níž jsou tvořeny myšlenkové kategorie. Při zjednodušení a vulgarizaci této teorie by se dalo dokonce říci, že jazyk a myšlení jsou totožné. Z takového pohledu je tady myšlení výhradně lingvistické a neexistuje žádné neverbální myšlení. Druhá teorie naopak jazyk prezentuje jako pokrývku pro myšlenky a myšlenkové kategorie, které přikrývá a přizpůsobuje se jim. Můžeme se setkat s uvažováním o jazyce jako o oděvu myšlenek.

Sapir-Whorfova hypotéza je jednou z mould theories. Edward Sapir, lingvista a antropolog, si jako první povšiml spojitosti mezi jazykem a myšlením. Jeho postřehy bych se pokusil zkráceně shrnout v několika bodech.



Na tyto myšlenky dále navázal a rozšířil je Sapirův žák Whorf. Opět shrnuji v bodech.


Co z toho můžeme vyvodit? Myslím, že tyto teze můžeme shrnout do dvou lingvistických principů. Za prvé je to lingvistický determinismus, který tvrdí, že naše myšlení je ovlivněno jazykem, který užíváme a to jak jeho slovní zásobou, tak jeho vnitřní strukturou a logikou. Jako příklad můžeme uvést dva pozorovatele duhy, mluvčí různých jazyků, kteří v duze uvidí tolik pruhů barev, kolik jim dovolí jejich jazyk a jejich znalost tohoto jazyka. Mnohem zajímavější je podle mě příklad tzv. Newspeak z Orwellova románu 1984. Newspeak je řeč, kterou vytvářejí a skrz média podsouvají lidem tamější totalitní vládci. Vzniká postupným ořezáváním a obrušováním angličtiny, která je označována jako Oldspeak. Nejprve jsou odstraněna synonyma, aby se zamezilo různým desinterpretacím, poté jsou jako zbytečná odstraněna slova se stejným významem (tak se například ze slova bad stává ungood) a podobnými kroky pokračuje tvorba Newspeaku až k jeho „dokonalé formě“. Co je ovšem důležité pro nás, je to, že jsou postupně vypouštěna i některá závadná slova jako svoboda, povstání nebo láska. Tvůrci Newspeaku totiž předpokládají, že nemá-li člověk pro svobodu pojmenování, nemůže o ní přemýšlet a svoboda je tak zcela mimo jeho realitu. Nejen, že se za takové situace nedá např. o vzpouře hovořit, ale nemělo by o ní jít ani přemýšlet, jelikož je to jev, který pro mluvčího Newspeaku neexistuje. To úzce souvisí s Wittgensteinovou tezí, která říká, že „Hranice mého jazyka jsou i hranicemi mého světa.“ Dá se říci, že na tomto základě chtěli vládcové v 1984 zredukovat jazyk na co nejjednodušší, čistě funkční a téměř strojový, a tím si vytvořit co nejjednodušší, čistě funkční a téměř strojové obyvatelstvo.

Druhým principem, jež můžeme z výše uvedených tezí vyvodit, je lingvistická relativita, čili to, že lidé, kteří mluví odlišnými jazyky, myslí odlišně. Jako příklad tu můžeme uvést to, jak angličtina zachází se slovem čas – time. Slovo time se pojí do sousloví jako spend time, waste time, invest time, což silně připomíná zacházení se slovem peníze. Taková spojení jsou v některých jiných jazycích (například jazyk indiánského kmene Hopi, který Whorf zkoumal) zcela nemyslitelná a nesmyslná. Podle Sapir-Whorfovy hypotézy nám užívání takových sousloví vnucuje představu času jako majetku, s kterým můžeme zacházet podobně jako s penězi. Otázkou je, zda-li postup není opačný, čili od anglické kultury a způsobu vnímání času k anglickému jazyku. Dalším dobrým příkladem může být gramatika již zmíněného jazyka hopi. Ta totiž užívá devět rodů a devět vidů, což nutně formuje pohled mluvčího jazyka hopi na svět a jeho orientaci v něm. Whorf k tomu dodává, že „pozorovatel, hovořící jazykem hopi, chápe události jinak, než by to činil někdo, jehož mateřským jazykem je angličtina.“


Sapir-Whorfova hypotéza a překlad


Co se stane, pokud budeme tyto myšlenky aplikovat při přemýšlení o překladu? Pokud se nad nimi zamyslíme, nutně získáme pocit, že překlad je přinejmenším problematický, ne-li nemožný. Do té doby, než lingvistika přijala Sapir-Whorfovu hypotézu a jí podobné teorie, které ji předcházely či následovaly, zdála se teorie překladu jako zcela snadná. V nějakém jazyce, nazývejme ho jazyk 1, existují slova a, b, c, d, která označují jisté jevy, vlastnosti, osoby či děje A, B, C, D. V jiném jazyce, jazyce 2, existují jiná slova w, x, y, z, označující ty samé jevy, osoby, vlastnosti či děje A, B, C, D. Můžeme-li tedy matematicky vyjádřit, že:

a, b, c, d = A, B, C, D a

w, x, y, z = A, B, C, D pak je možno tvrdit, že

a, b, c, d = w, x, y, z


Překlad tady znamená vyjádření stejných skutečností jinými slovy (jiným jazykem). Každý jazyk tedy vyjadřuje ve svých strukturách přirozené struktury světa, které zde existují samy o sobě i bez jakéhokoliv jazyka. Tyto struktury světa dávají jazykům tvar a dle toho jsou slova a věty považovány za „oblečení myšlenek.“ Je to vyjádření vzdálenosti z Londýna do Paříže v kilometrech a v mílích. Jde stále o tutéž vzdálenost, jen jinak vyjádřenou. Mluví se zde tedy o stejné realitě. Ale je tomu skutečně tak? Působí na angličana představa vycházky dlouhé 7 mil stejně jako na francouze jeho 11,5 kilometrová procházka (vezmeme-li v úvahu, že v obou zemích se používá desítková soustava, jsou to přeci jenom čísla řádově odlišná)? Stejně tak pro mne je rychlost 100 km/h jakousi přirozenou hranicí, kterou když překročím, tak už jsem jel velmi rychle, ale jsem si jist, že pro angličana nebude tato hranice právě 62,5 míle za hodinu. Vezměme jiný, poměrně známý, příklad z anglo-francouzského prostředí, větu (on) přeplaval řeku. Francouzština utvoří větu Il traversa la rivière à la nage (doslova: zkřížil řeku plaváním). V angličtině však narazíme na zcela jiné členění té samé skutečnosti ve větě He swam across the river (doslova: plaval napříč řekou). Zatímco francouzské sloveso se zajímá o přemístění se prostorem a vnímá ho jako děj, plavání je zde vnímáno pouze jako způsob, jímž bylo přemístění dosaženo. V angličtině je plavání dějem a typ přemístění je zde pouze aspektem operace plavání. Zcela evidentně je zde stejná událost členěna jinak a každý z jazyků si zde vytváří odlišné kategorie. Znamená to však, že zmínění dva pozorovatelé prožívají jinou událost, že na ně plavec v řece působí díky jejich jazykovým strukturám nějak jinak?

Na všechny výše zmíněné otázky je velmi těžké odpovědět. Dle mého názoru je hledání těchto odpovědí i poněkud zbytečné, do té doby, než budou struktury myšlení lépe prozkoumány. Proto se s jasně kladnou nebo jasně zápornou odpovědí podloženou podobnými úvahami pohybujeme na velmi tenkém ledě a to začátkem jara, ne-li v létě. Osobně se domnívám, že pravda bude (opět) někde uprostřed. Jazyk jistě má vliv na myšlení a vnímání světa, nemyslím si však, že v takové míře jako v případě s plavcem. V úvahách o vlivu jazyka na vnímání světa bych nepřikládal takovou váhu gramatice a logickému členění v jazyce, i kvůli již vyjádřené pochybnosti o směru tohoto vlivu. Za důležitější v těchto souvislostech považuji slovní zásobu, z příčin podobných těm zmíněným u Newspeaku. Nechci říct, že pokud by člověk neznal slovo láska, nemohl by ji pociťovat a mluvit o tom co cítí, ale znalost tohoto slova mu jeho úvahy značně usnadňuje. Tak nám nová slova otevírají zcela nová pole pro naše myšlení, ke kterým bychom se bez znalosti těchto slov dostávali těžko a spíše náhodou. Některá slova nám nenabízí vlastně nic jiného než sebe sama, ale některá s sebou nesou zcela nové oblasti myšlení, asi jako jsou ve hře Hledání min některá pole jaksi výživnější než jiná. To se myslím velmi jasně ukazuje ve vědě, kde pojmenování a tím ustavení určitých jevů dává vědcům zcela nový odrazový můstek pro jejich výzkumy.

Vraťme se nyní k překladu a považujme za pravdivá tvrzení, že myslíme pouze ve světě, který náš jazyk předem vymodeloval, že se různé obrazy (stejné) skutečnosti, které vytvářejí určité jazyky, nemohou navzájem přakrývat, a že dva (a více) mluvčí rozdílných jazyků se pohybují v rozdílných světech. V takové situaci už naše překladová rovnice neplatí a překlad se nezdá tak samozřejmým, může se snadno jevit i nemožným. Rovnice by nyní vypadala asi takto:

a, b, c, d = A, B, C, D

w, x, y, z =

w, x, y, z a, b, c, d


A, B, C, D a A´, B´, C´, D´ již nejsou totožné jevy, vlastnosti, osoby či děje, jsme přece ve dvou odlišných světech. Můžeme v jejich totožnost doufat a různě ji dokazovat, ale už si jí nemůžeme být nikdy jisti. Za těchto předpokladů se dá skutečně jakákoliv možnost úplného překladu prohlásit za mrtvou a neexistující.

Poněkud skličující pocit, že? Pokusme se ho zbavit touto otázkou: „Potřebujeme to co jsem nazval úplným překladem?“ a ptejme se dále, máme na to nárok: „Co jsem vlastně nazval úplným překladem?“ Úplným překladem nazývám překlad, který je schopen reflektovat veškeré konotace daného výrazu, veškeré pocity, které výraz vyvolává, veškeré souvislosti atd. Jednoduchý příklad; napíšu-li satirické fantasy, kde hrdina pronese větu: „Právě jsem přijel z hradu.“, těžko dosáhnout stejného efektu mimo české prostředí.

A nyní k otázce potřeby opravdového překladu. Zde samozřejmě záleží zejména na konkrétním překládaném textu. Rozdělme si texty obecně do těchto tří skupin, a) odborné texty, b) beletrie, c) poesie, přičemž v každé z nich bychom samozřejmě objevili mnoho výjimek.

U odborného textu bude problémů s překladem patrně, nejméně. Odborný text se totiž ze své podstaty snaží právě problémovým oblastem konotací, citů, subjektivity a významové nejasnosti vyhnout. Naopak, používá slova co nejjednoznačnější a často si vypomáhá jejich složitými definicemi. Definice by měla zajistit překrytí obrazů skutečnosti tvořených různými jazyky a tím problém s překladem vyřešit. Definice je ovšem většinou taktéž formulována slovy a tak nám tato snaha může připomínat Achillea ženoucího se za želvou (při aplikování lingvistického relativismu v jeho krajní podobě nám bude připadat spíše jako Sysifos). Ideálního překrytí významů v rozdílných jazycích tedy nedosáhneme, ale překrytí přijatelného a použitelného zcela jistě ano, jak to vidíme i v praxi.

U beletrie mohou nastat komplikace vyššího řádu, jelikož její texty jsou stavěny více či méně tak, aby v nás vyvolávaly vjemy, které v nich nemusí být implicitně obsažené. Beletrie, narozdíl od odborného textu, většinou nepotřebuje věty jako: „Nazval ho dobytkem, a tím ho urazil.“ Jsem ovšem přesvědčený o tom, že většina veškeré překladové potíže zde mohou být vyřešeny opisem a v horším případě vysvětlením pod čarou, které sice ruší, ale je přijatelné. Jako příklad uvedu větu: „Můj strýc vždy u oběda četl Vlajku.“ Název Vlajka nebude samozřejmě mimo československou kulturní oblast fungovat, proto můžeme použít jednoduchého opisu: „Můj strýc vždy u oběda četl národně-socialistickou Vlajku.“ I u beletrie si tedy s neúplným překladem vystačíme.

Nároky, které si klade poesie, se ovšem pohybují ve zcela jiných dimenzích, jelikož disponuje výbavou, které se jiným druhům verbálních výpovědí nedostává. Překladatel poesie musí dbát na prvoplánový význam jednotlivých slov, musí však také přesně vážit jejich sílu a dopad a samozřejmě veškeré konotace (to vše u lyriky dvojnásob). Je potřeba zachovat ale i rytmus veršů, pokusit se o co nejpodobnější zvuk celé básně atd. Je zjevné, že skloubit všechny tyto nároky je v naprosté většině případů prostě nemožné. Překladatel se tedy musí rozhodnout, co v tom daném případě považuje za důležitější a neměnné. Osobně tedy překlad poesie považuji za nemožný. Konkrétní zrealizované překlady poesie by měly být dle mého názoru považovány za zcela nová díla, inspirovaná svými předobrazy. Na závěr bych rád uvedl, vyjádření Pabla Nerudy k tomuto tématu: „...anglické a francouzské překlady mé poesie neodpovídají původnímu španělskému znění – a to jak ve vokalizaci, rozmístění hlásek, barvě nebo váze slov. Není to otázka významové ekvivalence, smysl může být správný, ale tato správnost překladu a významu se může stát pro báseň smrtelnou.“ a dále pokračuje: „Je zřejmé, že kdybych byl francouzským básníkem, nenapsal bych to co jsem ve své básni napsal, jelikož váha slov je naprosto odlišná. Napsal bych zkrátka něco jiného.“



LITERATURA A PRAMENY:


THE ACT OF WRITING ; Chandler, Daniel ; University of Wales ; 1995

THE CAMBRIDGE ENCYCLOPEDIA OF LANGUAGE ; Crystal, David ; Cambridge University Press ; 2005

LANGUAGE ; Sapir, Edward ; Rupert Hart-Davis ; 1971

LANGUAGE THOUGHT AND REALITY ; Whorf, Benjamin Lee ; MIT Press ; 1974

TEORETICKÉ PROBLÉMY PŘEKLADU ; Mounin, Georges ; Karolinum ; 1999

UMĚNÍ PŘEKLADU ; Levý Jiří ; Panorama ; 1983

ZPĚT